Co bychom měli vědět o hi-fi
Obecné povědomí o high-endové elektronice se utváří, jak už to ostatně u nákladných, málo dostupných věcí bývá, hlavně z nepodložených vír, předpokladů a hypotéz. Obvykle se o tom přesvědčujeme až při postupném zdokonalování vlastní aparatury, a tak bývá úspěšný konec našeho snažení často doprovázený povzdechem nad tím, kolik promarněného času a peněz se mohlo ušetřit, kdybychom některé své poznatky získali dříve.
Při pořizování prvního audio vybavení se většinou domníváme, že přínos výrobků za vysoké částky spočívá v drobném vylepšení zvuku, který ocení pouze jedinci s neobyčejně vyvinutým sluchem. Do jisté hranice sice bývají rozdíly mezi sestavami z různých cenových tříd, na které narazíme např. na výstavě nebo v poslechovém studiu, jasně patrné, ale protože se i ty levnější zdají dostačující, považujeme větší investice do hi-fi za zbytečné.
Ještě odmítavější postoj zastávají lidé se striktně technickým přístupem. Podle nich u high-endu platíme pouze za psychoakustické klamy, podvědomě působené naším respektem před vysokou cenou, atraktivním vzhledem a renomé značky. Nasvědčuje tomu absence nezpochybnitelných fyzikálních vysvětlení i tzv. slepé ABX testy (jejichž „vědecká“ metodika má zaručit objektivitu výsledků), ve kterých se posluchačům nedaří od sebe odlišit mj. přístroje za pár tisíc od mnohonásobně dražších.
Audiofilové oponují tvrzením, že cílem hi-fi je zážitek plynoucí ze soustředěného poslechu hudby. Žádné zvláštní schopnosti tedy nejsou potřeba; stačí si jen sednout, zavřít oči a zažít si, ať už na koncertech klasiky nebo prostřednictvím špičkové aparatury, věrnou reprodukci. Sami už pak na našich oblíbených albech pocítíme, že slabiny průměrných nebo špatně poskládaných sestav jsou příliš veliké, než aby nad nimi mohl nesporný vliv počátečního nadšení, novosti a očekávání trvale převážit.
Pro rozpoznání skutečných kvalit reprodukce je ovšem základní podmínkou naprosté uvolnění, ničím nerušené soustředění a trpělivost. I zdánlivě zanedbatelné zvukové nuance, které při bezprostředním srovnávání nejsou podstatné a které nemusíme dokázat popsat nebo identifikovat v různých testech, mají totiž mnohdy v domácím prostředí z dlouhodobého hlediska zásadní podíl na uspokojivém celkovém dojmu.
S hodnověrným podáním charakteristických předností všech jednotlivých žánrů se setkáváme až u high-endu. Jestliže proto hudba patří v našem životě k prioritám, povede každý větší kompromis s postupně vzrůstajícími nároky a posuny ve vkusu k finančně prodělečným obměnám; naopak koupě prvotřídních komponent bývá nejméně nákladnou a nejsnazší cestou k finálnímu složení sestavy.
Pro správné rozhodování mezi vyhlédnutými možnostmi je také potřeba počítat se specifičností vlastního ucha. I „pravdivý“ zvuk má (v závislosti na použité technologii a konstrukčním řešení) různé podoby se svými pro i proti; a to, jaké z nich nás bezvýhradně vtáhnou do atmosféry nahrávky, vyvolají emoce a přimějí nohu k podupávání do rytmu a tvář ke šťastnému úsměvu, ze žádných recenzí a měření nevyčteme.
Tyto poslechové zkušenosti, i když neposkytují žádné exaktní důkazy, odhalují reálné zákonitosti, které je před nákupem audio elektroniky velmi užitečné znát. Nejsou přenosné, takže jediný způsob, jak si ověřit jejich pravdivost, je projít si jimi. V opačném případě, pokud budeme raději spoléhat na plané teoretizování a rádoby vědeckou skepsi, zůstanou pravděpodobně naše představy o potenciálu hi-fi zcela mylné.