Užitečné vědomosti
Lidské poznání je nenapravitelně omezené, proměnlivé a nedokonalé. Jeho hodnotu to ale ovšem nijak neumenšuje: pro orientaci ve světě a získávání užitečných vědomostí, které spolu s vhodnými osobnostními rysy zajišťují vysokou míru úspěšnosti při dosahování vytyčených cílů, je plně dostačující. Jakmile si proto uvědomíme, že trvání výhradně na objektivitě a exaktnosti je pro život stejně svazující jako nekritičnost, můžeme z něj začít těžit podstatně víc.
K rozhodování o důležitých věcech musíme vždy využívat to, co máme momentálně k dispozici. A naše dosavadní znalosti, motivace i schopnost vynaložit náležité studijní úsilí, porozumět různým problematikám a utřídit si relevantní informace nebývají optimální. Navíc důsledky toho, k čemu se nakonec přikloníme, běžně nelze přesně předvídat, plně ovlivnit, ustálit ani posoudit z dlouhodobějšího hlediska.
Přestože od závěrů, které hledáme hlavně pro nás samotné a ze zdrojů s různým stupněm jistoty, neočekáváme všeobecné přijetí a nadčasovou platnost, zůstává otázka jejich pravdivosti přinejmenším stejně závažná. To, zda dokážeme odlišit ověřené koncepty od zavádějících, mívá zásadní dopad na naši spokojenost, zdraví nebo finanční situaci. I osudy druhých nám navzdory svojí jedinečnosti přinášejí cennou příležitost poučit se a postupovat v budoucnu lépe.
Nejspolehlivějším východiskem bývají zpravidla kvantifikovatelné údaje. Výsadu mít svůj názor tam, kde bylo pozorováno, měřeno a počítáno raději přenechejme ostatním. Výsledky moderního výzkumu jsou v mnoha oblastech empirických věd natolik rozsáhlé a konzistentní, že je z praktického hlediska můžeme brát jako definitivní. Nepodloženým tvrzením, domněnkám a spekulacím v dnešní době nestojí za to věnovat pozornost.
Pro pokroky v každodenním fungování potřebujeme především najít účinné strategie. Seznamování se s obecnými zákonitostmi, tj. příčinami, předpoklady a pravděpodobnostmi výskytu konkrétních jevů, nám pomáhá zužovat spektrum možností a vyloučit hlouposti a nesmysly. Stejný úkol plní osobní zkušenosti, jejichž prostřednictvím zase zakoušíme na vlastní kůži případný nesoulad mezi naším teoretizováním a skutečností.
Čekání na nezvratné důkazy nebo shodu odborníků, které se může snadno obrátit proti nám, je zcela zbytečné. Přezíravý postoj k humanitním oborům, rigidní scientizmus a popírání čehokoliv, pro co zatím ještě schází racionální vysvětlení, jen brání v rozšíření našich obzorů. Když existuje velké množství přesvědčivých důvodů a nepřímých indicií a žádné námitky nejsou obstojné, máme solidní základ pro jednání.
Reakcí blízkých i známých na naše zjištění, ať už by pro ně mohla být sebepřínosnější, bývá obvykle lhostejnost a nezájem. To, že se od nich v tomto ohledu nelišíme, napovídá, proč je to přirozené. Uvažování člověka není nezaujaté, odráží jeho aktuální přednosti, slabiny i priority, a tak, pokud chceme být prospěšní, měli bychom se nejprve zamyslet, díky čemu se vůbec můžeme s něčím ztotožnit.
Než se dopracujeme k osvědčenému, obhajitelnému a stabilnímu, nevyhneme se četným omylům a přehmatům. Nicméně i potom budeme čelit neoprávněným námitkám, za nimiž se často skrývá pouhé „nevím, o čem mluvím“, „nelíbí se mi to“, „nechci, aby to tak bylo“ nebo „nehodlám přestat v tom, co dělám“. Při převažujícím určování správného a chybného mechanickými, stereotypními asociacemi je to nutná daň za samostatný úsudek.
Pravda se vzpírá šablonám a hierarchiím. Jestliže si tento fakt nebudeme spojovat s relativizmem a připustíme, že jakýkoliv přístup za některých okolností neplní svůj účel, můžeme se k ní nechat vést intuicí i logickým vyvozováním, dojmy i kontrolovanými studiemi, uměním i technikou, historií i matematikou, psychologií i biologií, filozofií i fyzikou. Potom se už snad zbavíme přehnaných nároků a osvojíme si diferencovanější pohled na to, co se odehrává přímo před našima očima.