Kultura versus zábava
Rozlišování artificiální a populární tvorby je jedním z projevů aristokratického instinktu. Kritické reakce, kterým bývá tento protirovnostářský přístup vystaven, jsou mnohé: od ukřivděného ohrazení se proti zařazování oblíbené hudby mezi průměrnou, přes obvinění z povyšování se při uplatňování vlastních subjektivních měřítek vkusu až po argumentace renomovaných sociologů ústící v závěr, že původ takového striktního oddělení spočívá pouze ve snaze příslušníků vrchní společenské třídy upevnit své vlivné postavení.
Proces, ze kterého vycházejí důvody pro hierarchizaci žánrů, je osobní růst člověka. Nové rozměry hudby, během let postupně odkrývané věrnou reprodukcí, soustředěním, sofistikovanými kompozicemi a uměním nejlepších interpretů, umocňují a prohlubují prožitek z poslechu. Pro jeho vysvětlení si ovšem nevystačíme s představou kvantitativně popsatelného posunu; ten, kdo z objevených předností umí těžit, vidí při ohlédnutí se zpět dřívější už jako příliš jednoduché, všední, škaredé nebo špatné.
Mezi předpoklady vývoje směřujícího k větší kultivovanosti a náročnosti patří spíš introvertní povaha, pro kterou je povrchnost, triviálnost a přízemnost synonymem nudy a prázdnoty; intenzivní vnímání kvalitativních rozdílů; citlivost i pro jemné podněty; rozvinuté abstraktní myšlení, umožňující mj. náležitě docenit formální výstavbu skladeb; touha po poznání, odměňující vzdělávání se pocity slasti; všestrannost, empatie a znalost historického pozadí, díky kterým nacházíme pochopení pro odlišné podoby hudby atd.
Přesvědčují o tom chvíle, kdy využití výhod dosažené úrovně brání nepříznivé okolnosti. Pro odreagování např. po vyčerpávajícím pracovním týdnu jsou pak vhodnější produkty z populární sféry, i když v potěšení, které přinášejí, něco zásadního schází. Despekt k zábavě obecně ale kvůli tomu rozhodně není na místě; mnozí výborní muzikanti, tíhnoucí svým založením k „lehčím“ žánrům, do nich vnášejí jedinečné porce opravdovosti, profesionality, inteligence, živočišnosti, improvizačního mistrovství i nástrojové virtuozity.
Tyto individuální zkušenosti lidí s přirozenou náklonností k vysoké kultuře nelze omezit na občasný výskyt doprovodných, s posuzováním umělecké hodnoty nesouvisejících negativ, jakými jsou boj o sociální dominanci, prosazování ekonomických zájmů nebo snobismus a s arogancí na odiv stavěná nadřazenost nad ostatními. Za výsadní místo vděčí díla artificiální hudby svým specifickým vlastnostem, které vedou u nejnáročnějších posluchačů k intelektuálnímu i estetickému uspokojení a pokoře před géniem jejich autorů.